Do třetího tisíciletí vstoupilo Brno výstavou Židovská Morava. Jenže výstava skončila a to, co mají mnohá naše městečka, včetně blízké Lomnice, Brno dodnes nemá – židovské muzeum. Ačkoli mít v Brně židovské muzeum je dlouholetým snem brněnské židovské obce a i rabín Karol Sidon v Brně před časem veřejně přislíbil svoji přímluvu, po roce 1989 jsme se dočkali jen částečné demolice Polského templu. O většinu židovských spoluobčanů jsme přišli v letech 1941-1945, následovaly transporty německé menšiny let 1945-1946. Nebýt Muzea romské kultury, nejen návštěvník města, ale i každý někdejší spoluobčan, který od nás musel kvůli politikům uprchnout nebo o jeho nové adrese politici rozhodli, si může připadat v Brně jako ve městě, na jehož osudech se od počátku podíleli jen Češi. Moravané, jejichž národnost do roku 1834 uznávali bez výhrad i v Čechách, se sice od roku 1868 hlásili většinově k národnosti svých českých, resp. i slovenských sousedů, ale po roce 1989 jsou dodnes respektováni jako Moravané jen na Slovensku. Chybí nám nejen moravské židovské muzeum, moravské německé muzeum, ale i muzeum národnostních Moravanů. Jaký je to rozdíl oproti Bratislavě, kde mají Muzeum karpatských Němců, Muzeum kultury Chorvatů na Slovensku, Muzeum kultury Maďarů na Slovensku a židovská muzea dokonce dvě (Muzeum židovské kultury a Židovské komunitní muzeum). Vzhledem k podmínkám projektu je cílem vytvoření výstavy, která by prezentovala Brno jako hlavní město země, na jehož osudech se podíleli i Brňané mluvící německy, hlásící se k židovské víře a moravské národnosti. S tím, že by tato výstava měla zahájit diskusi o možnosti zřízení nejméně jednoho nového brněnského muzea, které by se zabývalo prezentací židovské kultury, německé minulosti i kulturou národnostních Moravanů. Kromě toho v Brně chybí ale ještě něco jiného – naše město se hlásí k odkazu Leoše Janáčka, ale svoje rodáky, zejména hudební skladatele, prezentuje naprosto nedostatečně, i když to neznamená, že vůbec.

Hlasovací video